Tenhle report ze své vůbec první vlakové cesty po Evropě jsem psal v roce 2022. Dávám ho sem jen lehce upravený.

Plán

Jednoho prosincového odpoledne jsem si vzpomněl na oblíbeného copywritera Ladislava Ziburu, který chodí na místa pěšky a baví se u toho s lidmi. I já bych se podíval na místa, řekl jsem si. Co kdybych ale místo chození pěšky jel vlakem a s nikým se u toho nebavil? Znělo mi to jako skvělý nápad a hned jsem se pustil do plánování.

Při procházení mapy Evropy mi jako nejlogičtější přišlo dojet z nejsevernější evropské vlakové stanice na jižní. Na severu je to norský Narvik, přístavní město známé námořní bitvou nacistů s Brity. Na jihu je to španělské Algericas, které ale není známé ničím. Jako další možnost mě napřed napadlo Santiago de Compostela, kam údajně lidé hodně chodí pěšky, ale pak jsem si řekl, že by bylo fajn dojet až na úplně na západ k oceánu - do Lisabonu.

Otevřel jsem tedy IDOS a metodou pokus-omyl dával dohromady sérii spojů tak, aby dobře navazovaly a aby měly vždy nějakou alternativu, kdybych se třeba zpozdil. (Problém byl jen se Španělskem, které do evropských systémů nedodává úplné jízdní řády a vlaky je potřeba hledat přes web španělských drah.) Nakonec jsem naťukal spoje do aplikace Interrailu a tam, kde to šlo a bylo potřeba, koupil místenky.

Den 0: Do Narviku

Nádraží ve Vídni. Hezké.

Vycestoval jsem tak rychle, jak mi to cena letenek dovolila. Protože jsem vyrážel z Brna, první cestu vlakem jsem absolvoval do Vídně. Nic záživného jsem nečekal, ale je pravda, že až při desetiminutové jízdě mezi vídeňským nádražím a letištěm člověk docení hodinový panoramatický výlet autobusem z centra Prahy na Ruzyni.

Ten by se ale v celodenní cestě stejně spíš ztratil. Dostat se na úplný sever Evropy i letadlem nějakou chvíli trvá. Do Narviku se nepřekvapivě letí s přestupem - protože je Norsko poměrně velká země, má vybudovanou síť vnitrostátních letů s výchozím bodem v Oslu. Už letadlo, kterým jsem letěl tam, nebylo zrovna narvané turisty, a lidí v navazujícím letu bylo tak málo, že mě přesadili k únikovému východu, protože v okolí pěti řad jinak nikdo nebyl. Na uhlíkovou stopu jsem se snažil nemyslet.

Cílové letiště, velké jako rozměrnější stodola, je asi hodinu cesty od Narviku. Doletěl jsem kolem desáté večer a doběhl poslední autobus do města. Kolem oken se míhaly vánočně nazdobené domy místních Norů a vzbuzovaly romantické představy o pohádkové zimě. Na následných sto metrech zamrzlého centra Narviku, které jsem z autobusové zastávky překlouzal do hotelu, už z pocitů zbývala hlavně ta zima.

Den 1: Narvik–Stockholm

Polární noc na nádraží v Narviku.

Vlak na jih mi jede až ve tři odpoledne, takže mám půlden na průzkum Narviku, kde je zrovna polární noc (ta se trochu přeceňuje - těch pár hodin přes den je světlo jako chvíli před východem slunce), příjemných mínus patnáct a muzeum druhé světové války. Větší část volného času tedy trávím s modely letadel a fotkami nacistů.

Někde v půlce krátkého dokumenárního filmu o bitvě o Narvik mi přichází mail s radostnou zprávou: místo vlaku pojede v první části cesty do švédské Kiruny kvůli extrémní zimě autobus. Moje zvědavé otázky, například odkud tento záchranný spoj před mrazem vyjíždí, naštěstí zodpovídají v infocentru spojenému s muzeem: normálně z vlakového nádraží, včera se to stalo taky a hodinu jsme kvůli tomu čekali na infolince norských drah. Mou lehkou rozmrzelost z toho, že se nedočkám výhledu ze scénické polární tratě, navíc brzy rozptyluje zjištění, že během mého studia námořní války padla na město absolutní tma.

Do náhradního autobusu na nádraží nakonec dokloužeme tři. Řidič nás cestou na 40 kilometrů vzdálenou hranici se Švédskem informuje o aktuální situaci v rozverné norštině. Nerozumím mu ani slovo, ale usmívám se v naději, že všechno dobře dopadne. Kromě krátké pauzy na odehnání sobů ze silnice je cesta hladká a brzy přijíždíme na severní hranici Evropské unie, která je, jak se ukazuje, přímo u supermarketu.

Autentický popis situace odeslaný z Riksgränsenu.

Na jeho parkovišti, jehož okolí je na mapě označené jako Riksgränsen, čekáme asi půl hodiny - naštěstí v autobuse a ne ve venkovních mínus dvaceti. Netuším, co se přesně děje, ale rozhoduju se zůstat stoicky klidný, v čemž mě podporuje plně nabitá powerbanka. Vše se vyjasňuje vzápětí: ze strany slunného Švédska se vynořuje autobus a jeho posádka mířící na sever se vyměňuje s naším osazenstvem. (Něco podobného jsem viděl v Bondovi s Piercem Brosnanem, tam ale nebyla všem taková zima.) Po nezbytné pauze, kdy si řidič odskočil do supermarketové brány Evropy koupit cigarety, vyrážíme v naší skupince polárních dobrodruhů směr Kiruna.

Socha stavitelů železnice v Kiruně vyfocená lehce omrzlým mobilem.

Tahle cesta trvá asi tři hodiny a autobus dokonce staví na několika zastávkách. Moje úvahy, kdo by tenhle bizarní spoj využil, přerušuje skupina asi dvaceti Francouzů nastupujících v turistickém letovisku (zimovisku?) Abisko. Jejich veselý hovor přeruší až jemné otření se našeho autobusu o předjíždějící kamion. Řidič zastavuje u krajnice a za klení fucking truck drivers (někdy se angličtina hodí i Švédům) jde zkoumat škody. Naštěstí nejsou tak velké, aby musel z hlubin skandinávské tundry vyjet na záchrannou misi nějaký jeho kolega. I tak chci podotknout, že ve vlaku by se tohle nestalo, ale při představě hovoru s Francouzi radši v tichosti přečkávám pomalý příjezd do Kiruny.

Mrazivý přestup v Bodenu.

Tam na nás v mínus pětadvaceti konečně čeká vlak. Pořád to ale není ten, který nás měl dovézt z Narviku do Stockholmu. Z největší zimy nás musí dalších 300 kilometrů na jih vyvézt starý dobrý motorák. Na osvětlené části tratě ještě míjíme řady uhelných vagónů - Kiruna je původně důlní město - a pak už se noříme do tmy. Nabíráme rychlost, kterou mají vlaky mezi Brnem a Prahou, a za tři a půl hodiny už jsme z polárního kruhu pryč. Je jedenáct večer, teplota stoupá na hřejivých mínus patnáct a my na malém nádraží Boden přestupujeme na noční vlak do Stockholmu.

Vlak je lůžkový, ale já škudlil, takže na pohodlné sedačce střídavě pospávám, koukám na seriál a čtu o místech, kolem kterých jsem jel („Kvikkjokk je malá vesnice v okresu Jokkmokk“). Vlak do rána urazí asi tisíc kilometrů podél pobřeží Botnického zálivu a dohání při tom nejmíň hodinové zpoždění způsobené autobusovými peripetiemi. Když se rozednívá, už jedeme načas podle jízdního řádu a přes výstupní stanice se blížíme k cíli. V sedm ráno koukám z okna na zimní Uppsalu - nasněženo tu je, ale v porovnání s Kirunou je tu prakticky jaro. Ve Stockholmu už ze sněhu zbývají jenom zčernalé zbytky.

Den 2: Stockholm–Kodaň-Hamburg

Vánoční Stockholm.

Ve Stockholmu jsem nakonec jen asi hodinu. Mám totiž plán: zkusit v Kodani stihnout přestup na navazující spoj do Hamburku. Papírově na něj budu mít tři minuty, což se stihnout spíš nedá, ale třeba cestou do Kodaně nabereme pár minut předstihu, říkám si optimisticky. Pauzu ve Stockholmu tak využívám na rychlé doplnění jídla a povinnou fotku centra před nádražím, abych mohl babičce ukázat, kde všude jsem opravdu byl.

Rychlovlak X 2000 švédské výroby urazí nějakých 700 kilometrů mezi Stockholmem a Kodaní za pět hodin. Zvenku vypadá omšele, ale uvnitř je pohodlný a i ve druhé třídě je pro cestující připravené ovoce a termosky s kávou. Místenku mám vedle staršího zadýchaného Švéda, který vypadá, že si chce povídat, ale není si jistý, jestli bych mu rozuměl. Tvářím se, že by to nemělo cenu, a pán za chvíli rezignovaně vyráží pryč. Dalších několik hodin se nevrací a zatímco za okny utíká švédská příroda, já myslím na to, jestli náhodou nedostal infarkt na záchodě. Kousek před Malmö se naštěstí ukazuje, že si jen ve vedlejším vagónu našel jiného kamaráda. Na oslavu si dávám druhé jablko.

Vlak X 2000 vyráží ze Stockholmu.

Blížíme se k mostu přes Öresundský průliv, známému hlavně kvůli televizní kriminalitě, a rychlopřestup v Kodani je pořád nadějný: opravdu jedeme s asi pětiminutovým náskokem. Těším se na vizuálně působivý most, ze kterého samozřejmě není vidět nic, protože jedeme jeho vnitřkem. A někde v půlce zastavujeme. A pět minut stojíme. Ozve se hlášení: nastal problém při přejezdu ze švédských kolejí na dánské, nevíme, jestli můžeme jet dál. Z rychlopřestupu nic nebude.

Během dalších pěti minut se problém vyřešil a na kodaňské nádraží tak dojíždíme zrovna ve chvíli, kdy vyjíždí přímý vlak směr Hamburk. Chvíli bezradně sedím v nádražní hale, až mě náhle osvítí řešení: jdu na pivo.

Procházka podvečerní Kodaní je příjemná a v malé hospodě s místními pivy dávám dohromady alternativní cestu. Do Hamburku dojedu později, se třemi přestupy, a počkám tři hodiny na první ranní vlak do Frankfurtu. Zní to mnohem otravněji než můj původní elegantní plán, ale nic jiného se stejně dělat nedá.

Před sedmou večer vyjíždím z Kodaně a otravné to skutečně je, už kvůli třem nezáživným cestám pomalými vlaky - přes dánské ostrovy do pevninské Fredericie, pak do německého příhraničního Flensburgu - tam mě čeká vůbec jediná hraniční kontrola za celou cestu, při které mi znuděný německý policista zamžourá na občanku - pak do Neumünsteru. Do Hamburku přijíždím o půl jedné v noci spolu se skupinkami opilých Němců, sám z těch pár piv v kodaňské hospodě dávno vystřízlivělý.

Den 3: Hamburg–Paříž–San Sebastián

Obří a ne moc příjemné hamburské nádraží.

Nádraží v Hamburku je hodně velké a není moc příjemné se po něm pohybovat, aspoň v noci, kdy se po něm pohybuje divoká kombinace různě opilých a zdrogovaných lidí. Utíkám tedy k východu a po krátké procházce nočním městem sedám do prvního otevřeného baru. Působí přesně jako podnik, kam v jednu ráno chodí lidé, kterým nic jiného nezbývá, ale i tady chce barmanka vidět občanku a potvrzení o očkování. Kromě nás dvou je tu už jen její kamarádka s pospávajícím psem.

Chvíli přemýšlím, že se s nimi dám do hovoru, ale nakonec končím u tradičního koukání do mobilu a srkání německé obdoby Gambrinusu. Hodiny ubíhají a já zjišťuju, že jsem takhle vysrkal už třetí pivo, vlastně jsem nějakou dobu nic nejedl a jsem trochu opilejší, než jsem čekal. S předstihem se tedy zvedám a motám se zpátky na nádraží, kde, jak zjišťuju, funguje celou noc McDonald’s - aby ne, když je hamburger místní vynález.

O půl čtvrté ráno a po třech sežvýkaných cheeseburgerech konečně přijíždí vlak do Frankfurtu. Jak jsem si předtím přečetl, je to jeden z rychlovlaků třídy ICE, které propojují všechna velká města v Neměcku. Pro Interrail ideální - nejsou v nich potřeba rezervace. Vlak je dlouhý, vcelku prázdný a zdá se mi skoro až luxusní. Během pár minut luxusně usínám.

Dojemný betlém na nádraží ve Frankfurtu.

Budík mi zvoní o půl osmé ráno. Mžourám na frankfurtské mrakodrapy a za chvíli vystupuju na nádraží, které je o dost sympatičtější než to v Hamburku, možná i díky dennímu světlu. Další vlak mi jede za hodinu. Je to sice taky německé ICE, ale protože jede do Paříže a Francouzům by se bez místenek nejspíš zhroutil svět, jdu si jednu vyřídit na pokladnu. Paní z Deutsche Bahn je naštěstí ke změnám plánů držitelů Interrailu chápavá a nakonec mám ještě čas na kávu a obdivování dřevěného nádražního betlému.

Jestli je na Francii něco dobrého, je to to, že po ní vlaky jezdí hodně rychle. Celá země se tak dá pohodlně přejet za jediný den. Z Frankfurtu do Paříže je to 600 kilometrů, které rychlovlak zvládá ujet za necelé čtyři hodiny. Cesta není zrovna vyhlídková, dlouhé úseky vysokorychlostních tratí vedou v k tomu určených příkopech, ale na co se taky ve Francii koukat, že. Pár dílů seriálu a jsem na pařížském nádraží. Tedy na jednom z pařížských nádraží.

Paříž - Užhorod západu.

Pařížská nádraží si zaslouží zvláštní zmínku. Geniální francouzský duch se totiž projevil tak, že v Paříži je nejmíň pět velkých nádraží, ze kterých se můžete realisticky potřebovat někam dostat: severní, východní, lyonské, slavkovské (Austerlitz) a Montparnasse. Pokud se chcete přesunout z jednoho na druhé, většinou musíte absolvovat cestu klaustrofobním a přeplněným pařížským metrem.

Můj německý vlak přijel na to východní, pokračovat chci z Montparnasse francouzským TGV. Mířím totiž do Španělska a přímý spoj už nestíhám, takže musím použít alternativní trasu: přes Hendaye na úplném severu francouzsko-španělských hranic a dál baskickou lokálkou, kterou IDOS ani další aplikace neukazují. Hodinu ze tří, které v Paříži mám, tak trávím ve frontě před pokladnou, kde se následně pomocí posunků (anglicky ve Francii přirozeně nikdo nemluví) pokouším koupit povinnou místenku do Hendaye. Chvíli to trvá, ale nakonec úspěšně platím přátelských dvacet euro a vydávám se na bleskovou procházku Paříží.

Dav nastupující do TGV na pařížském Montparnasse.

Z depresivního metra vystupuju u Eiffelovky (je menší, než se zdá z fotek), klušu kolem různých paláců a chrámů, dělám si smutné selfie u Notre-Dame a dobíhám na Montparnasse, sice s puchýřem, ale rád, že už jsem v životě viděl všechno, co je v Paříži zajímavé.

Nástup do TGV je podobně chaotický jako pařížské metro. Samotný vlak, kterým většina lidí jede jen do Bordeaux, má nějakých 16 dvoupatrových vagónů. Na nástupišti se tak všichni přetlačují a hledají ten svůj. Vlak se rozjíždí dávno předtím, než se všichni usadí. Pohodlí v něm moc není, spíš než vlak připomíná levnou aerolinku, ale rychlý je neskutečně: 800 kilometrů na hranice za tři a půl hodiny.

V poslední části cesty do Hendaye už je ve vlaku jen pár lidí. Do městečka přijíždíme o půl deváté večer a většina z nás rovnou míří na protější nádraží, ze kterého o pár minut později vyráží baskický vlak do španělského San Sebastiánu. Neplatí v něm Interrail, ale jízdenka z automatu stojí pár euro a vlak mě během pár desítek minut převáží z jedné strany hranice na druhou.

Deštivý San Sebastián.

V San Sebastiánu prší, ale zároveň je nějakých 12 stupňů nad nulou, což je oproti Norsku dost patrný rozdíl. Protože mám Interrail jen na čtyři dny a změna plánů mi cestu prodloužila na pět, mířím napřed na protější nádraží - i tady jsou dvě, baskické a španělské - koupit si jízdenku na vlak do Barcelony. Dozvídám se ale další dobrou zprávu: kvůli dešti se na trať z města sesula půda a znovu tak nezbývá než jet náhradním autobusem.

Pokud tedy chci do Madridu. Do Barcelony se teď jízdenka koupit prostě nedá, říká slečna na přepážce, a mám to zkusit zítra kolem šesté ráno, předtím, než by měla vyjet náhradní doprava. Vzdávám to, kupuju si lístek do Madridu, kam spoj jede v příjemnějších devět, a vlastně mě to vzhledem k puchýři z Paříže ani tolik nemrzí. Po třech dnech jízdy v kuse se jdu navečeřet - lidé tu v prosinci sedí na kryté zahrádce - a pak konečně do hotelu do horké sprchy a měkké postele.

Den 4: San Sebastián–Madrid

Přestup v Zumárraze z autobusu na španělský rychlovlak.

Oproti cestovnímu maratonu předchozích dní je dnešní cesta vlastně blesková. Nebýt výluky bych jen dojel přímým vlakem do Madridu. Takhle ale ráno v San Sebastiánu nasedám do autobusu, který se trochu divokou rychlostí řítí k místu přestupu - průmyslovému městečku Zumárraga. Cesta tu zase začíná být zajímavá. Napřed podél rozvodněné řeky a Pyrenejí, postupně, jak se posouváme na jih, víc do rovin a mezi staré španělské vesnice a města. Déšť rychle vystřídá slunce a těch pět set kilometrů do Madridu se s tímhle výhledem zdá jako chvíle.

Palmy na madridském nádraží.

Na spletité madridské nádraží Chamartín přijíždím kolem třetí odpoledne, jen s mírným zpožděním. Do Lisabonu odsud před covidem jel přímý noční vlak, ale španělské dráhy ho zrušily a nemají ho v plánu obnovit. Musím tedy jet další den pomalou cestou s několika přestupy, na druhou stranu mám ale v Madridu volné odpoledne a večer. Bloumám tak po městě, které je i v prosinci plné turistů, a při vzpomínce na Narvik si užívám tepla. I to pivo v místní ochutnávkové pivnici chutná oproti hamburskému baru o něco líp.

Den 5: Madrid–Lisabon

Ruiny akvaduktu v Méridě postaveného starověkými Římany. Okno dodává estetický filtr.

Čeká mě poslední den cesty, tentokrát mezi dvěma hlavními městy sousedících států. Na rozdíl od zbytku Evropy se tu ale s cestou vlakem mezi nimi moc nepočítá. Dřív fungující spoje jsou zrušené a existuje jen jedna možnost, jak se během jednoho dne z Madridu do Lisabonu dostat: pomocí přeshraniční lokálky ze španělského Badajozu do portugalského Entroncamenta.

Tahle cesta mezi 600 kilometrů vzdálenými městy trvá skoro deset hodin. Na jih do města Puertollano je to rychlovlakem hodinu, během které dopolední zamračené počasí střídá slunce. Další spoj, na západ do příhraničního Badajozu, je už starý dobrý pomalý vlak, ve kterém není ani elektřina. Naštěstí to nevadí, protože je vyloženě vyhlídkový: projíždíme kolem plání s ovcemi, opuštěných domů a malých nádraží, kde na vlak čeká obvykle tak jeden chlapík s cigaretou. Přes trochu zatmavené okno navíc všechno vypadá jako s instagramovým filtrem.

Vodnická portugalská lokálka z Badajozu do Entroncamenta.

Během hledání zábavných faktů o okolí na internetu se dozvídám ještě jednu milou informaci: při vstupu do Portugalska je potřeba mít negativní PCR test. Ten samozřejmě nemám a poslední hodinu do Badajozu tak trávím stresováním se z toho, že nakonec zůstanu na hranicích s Portugalskem. Badajoz je sice hezké univerzitní město, ale přece jen bych raději skončil na místě, odkud se můžu dostat domů.

Naštěstí se ukazuje, že cesta přeshraniční lokálkou zřejmě není příliš populární způsob, jak se vyhnout covidovým nařízením. Do motoráčku s agresivně zeleným interiérem nastupujeme dva a při přejezdu hranic nás kontroluje jen průvodčí, který nad interrailovou jízdenkou rezignovaně mává rukou.

Malebné nádraží v Portalegre u portugalských hranic se Španělskem.

Do Entroncamenta pokračujeme přes asi dvacet zastávek ve vesničkách, kde většinou někdo nenastupuje. Z plání se dostáváme do lesů a postupně se stmívá. Když v poloprázdné lokálce dorazíme po šesté večer do cíle, z okna už není vidět skoro nic.

Samotné Entroncamento je taková portugalská Česká Třebová. Městečko, jehož jméno doslova znamená křižovatka, vzniklo v devatenáctém století kolem vlakové zastávky spojující trať na východ, ze které přijíždím, se severojižní tratí mezi Portem a Lisabonem. Dnes je tu muzeum vlakové dopravy, které je takhle pozdě večer bohužel zavřené, takže pokračuju na poslední spoj cesty - na jih do Lisabonu.

Noční Lisabon.

Trochu omlácený vlak mířící z Porta je pomalejší než rychlovlaky na stejné trati, ale zase do něj není potřeba místenka. Je sobota, ale uvnitř je i tak skoro plno. Stejně jako průvodčí z lokálky se ani jeho zdejší kolega nepokouší pochopit interrailovou jízdenku, kterou mu ukazuju, a bez dalších otázek odchází. A po hodině a půl nekomplikované jízdy se za okny objevuje můj cíl.

Na nádraží v Lisabonu vystupuju do přímořského podnebí a patnácti stupňů nad nulou. V hotelu odhodím věci a jdu se projít městem, kde nemají o evropské zimě ani ponětí. Zítra mě čeká cesta letadlem domů, ale už teď si říkám, že bych hned zase někam jel.

Itinerář

7. 12. 2021 Narvik 15:13 → 9:22 Stockholm
8. 12. 2021 Stockholm 10:21 → 15:23 Kodaň 18:56 → 20:38 Fredericia 20:45 → 22:07 Flensburg 22:15 → 23:22 Neumünster 23:33 → 0:25 Hamburg
9. 12. 2021 Hamburg 3:20 → 7:44 Frankfurt 8:56 → 12:52 Paříž 15:52 → 20:28 Hendaye 20:33 → 21:13 San Sebastián
10. 12. 2021 San Sebastián 8:57 → 14:28 Madrid
11. 12. 2021 Madrid 10:35 → 11:48 Puertollano 12:00 → 16:05 Badajoz 16:24 → 18:14 Entroncamento 18:44 → 20:12 Lisabon