Švýcarskem do Ženevy

Možná jsem byl plný energie, možná se na měkké posteli špatně stalo, kdoví, ale po probuzení v St. Gallen na východě Švýcarska jsem si řekl, že do Ženevy na opačné straně země se můžu dostat i dřívějším vlakem, než jsem měl v plánu. Na hlavní nádraží jsem se vydal přes nečetné krásy malého města. Z obvyklé šablony středoevropských městeček - ani tady nechybí katedrála - vybočuje St. Gallen hlavně originální variací na Rudé náměstí.

Vlaky ze St. Gallen přes Curych do Ženevy jezdí po dvou trasách, podél obou břehů jezera u města Neuchâtel. Liší se asi deseti minutami jízdní doby a rozmístěním krav a ovcí podél trati. Rozvážně jsem vybral ten spoj, který jel nejdřív, a posadil se do „kupé pro práci s notebookem“, kde cestující k výkonům motivuje obraz jednoho z talentovaných švýcarských železničních inženýrů. Skoro čtyřhodinová cesta tak utekla svižným pracovním tempem.

Ženeva, jedno z největších měst Švýcarska (hlavní město nemají, bylo by to málo federativní), je plná lidí v oblecích, kteří chodí sem a tam a důležitě telefonují. Na kraji největšího alpského jezera, kam Švýcaři nainstalovali vodotrysk tvořivě pojmenovaný Jet d’Eau, je ale zvlášť v dubnových 25 stupních hezky. Většinu ze svých dvou hodin času v Ženevě trávím u něj pozorováním různých druhů vodního ptactva, jejichž jména jsem pořád líný se naučit. Ve zbytku zírám na regály v supermarketu s tak nesmyslně obřím výběrem všeho možného, že už chápu, jak si museli na Západě připadat návštěvníci z východního bloku.

Na Grenoble

Grenoble z průběhu zdolávání místní Bastily.

Z Ženevy do Francie pokračují kromě TGV klasické regionální vlaky, kterým Francouzi říkají TER. Zatímco u nás takovéhle spoje jezdí každou hodinu nebo dvě, ve Francii často vyjíždí jen párkrát denně, a ještě k tomu ve zdánlivě nahodilé časy. První poobědový spoj do francouzského Grenoblu jsem tedy chytil ve tři odpoledne.

Alpy jsou napřed v trochu větší dálce a trať vede hlavně kolem kopců na jejich okraji, ale samotný Grenoble je ze všech stran obklopený horami. Město je staré tisíce let - jeho název je zkomoleninou Gratianopolis, jak tehdejší vesnici skromně přejmenoval římský císař Gracián - ale nakonec ho potkal smutný osud řady dalších okolních sídel a stal se součástí Francie.

Paní na recepci hotelu, který jsem po chvilce bloudění našel maskovaný za garážový vjezd, mě vyzvala, ať při odchodu odevzdám klíč a vrátím se před desátou večer, takže jsem pochopil, že tohle je ubytovací zařízení ze staré školy, a radši jsem rovnou vyrazil na průzkum města. Hlavním lákadlem Grenoblu je lanovka, která jezdí na vrch k pevnosti Bastille (ovšem k jiné než té z dějepisu, ta už je dobytá). Nepřekvapilo mě tedy, že zrovna ten den byla mimo provoz, a jako obvykle jsem se na kopec vydrápal svépomocí.

Stezka byla dost rušná a mladí i staří čile vyšlapávali klikatou cestu k pevnosti. Já jsem sípal na přímější trase po schodech, která vedla hned vedle, zatímco mě obíhali běžci s řádově lepší fyzičkou. Schody mířily přes krátké tunely ze staré pevnosti a dovedly mě až nahoru ke stanovišti lanovky. Výhled na večerní Alpy stál za to (podle mapky byl možná vidět i Mont Blanc, což jsem bohužel zjistil až cestou dolů). Výkon jsem oslavil pivem v místní skotské pivnici, která v Grenoblu doplňuje evropskou tradici irské hospody na každém rohu.

Itinerář

St. Gallen 8:58 12:47 Ženeva
Ženeva 14:59 17:02 Grenoble